Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 11. 2018

Bestseller bez zabíjení

Rok po Jiraiyově smrti byl vydán nový díl Icha Icha. Samozvanému fanouškovi číslo jedna - Hatake Kakashimu, to přišlo podezřelé, ale i přesto je nepřestával kupovat.

Naruto Uzumaki/Sasuke Uchiha, překlad dawnstruck: Killing it od let_me_in_charlie, korektura: Ai

 

Psaní příběhu je… nekonečná a předem prohraná snaha

zachytit určitý kus života, aniž byste ho zabili.“

~ Rose Wilder Lane

 

Kakashi věděl, že Minato–sensei četl Icha Icha sérii jen jednou, a to jen proto aby Jiraiyu nezklamal.

Sám Kakashi sáhl po prvním náhodném svazku ze směsice extrémního znudění, emocionálního traumatu ze ztráty celého svého týmu jednoho po druhém a naděje na jakési spirituální spojení se svým mrtvým učitelem.

Knihy našel mezi osobními věcmi Minato–senseie poté, co je Třetí prohledal a vzal si některé k sobě; buď protože byly příliš cenné nebo příliš nebezpečné, anebo protože je chtěl uchovat na památku synovi Minata a Kushiny, až bude jednou dost starý na to, aby se dozvěděl celý příběh.

Kakashimu bylo řečeno, že si může vzít cokoli bude chtít, že by si to tak Minato přál. Vzhledem k tomu, že Třetí hokage jako Jiraiyův dřívější učitel už vlastnil úplný set Icha Icha, připadl Kakashimu tucet již čtených knih.

Zprvu si Kakashi říkal, že je pro něj čtení formou očisty, díky níž se cítil být blíž k lidem, o které přišel, stejně jako pomáhaly promluvy k Pomníku v lepší dny. Nechával si knihy ne tak kvůli příběhům napsaným sanninem, ale kvůli těm, které byly naškrábané po okrajích, vyryté do stránek.

Tady – cákanec od sójové omáčky, protože Minato–sensei rád četl během jídla. Ohnutý okraj, drobná trhlina: důkazy, že se o knihu ne vždy patřičně starali. Přilepený lístek s načmáraným nákupním seznamem používaný místo záložky. Smajlík a slova „Musíme to zkusit“ u popisu neobvyklejší sexuální scény.

Kakashimu chvíli trvalo, než přišel na to, že to bylo vlastně napsáno Kushinou, která podtrhávala růžovou fixou vše, co si chtěla vyzkoušet. Někdy to byly různé styly bojů, jindy recepty ramenů zmíněné v rámci příběhu, ale přece jen nejčastěji to byly trochu jiné věci.

Musel se zasmát, když si prvně uvědomil, že z nich dvou byla Kushina rozhodně větší fanynkou Icha Icha. A nato zčervenal, když se mu v hlavě samovolně vynořily představy o tom, jak tyto označené věci učitel s manželkou realizovali.

Po čase se mu začal líbit i samotný obsah knih. I přes všechno násilí a explicitu byly příběhy poutavé, ne-li filozofické, a jazyk vždy balancoval na hraně mezi nemilosrdnou výstižností a přílišnou květnatostí.

Kakashi by do sebe v životě neřekl, že bude tak zaujat beletrií, ale tím spíš si nikdy nemyslel, že bude oplakával mrtvé čtením erotiky.

Po roce už měl přečtené všechny knihy Minato–senseie dvakrát, a dokonce pro ně do svého bytu pořídil zvláštní polici, uprostřed které umístil zarámovanou fotografii svého geninského týmu.

Už zvažoval třetí přečtení, když si všiml plakátu ve vitríně rohového knihkupectví, jasně oranžová cedule ohlašovala dlouho očekávané vydání nejnovějšího svazku Icha Icha.

Kakashi si ho okamžitě pořídil, stejně jako všechny následující díly. Sice je Minato–sensei nikdy nečetl, ale pořád byly tím pojítkem mezi nimi. Počínaje tím dnem se Kakashi zřídkakdy objevil na veřejnosti bez knihy v ruce.

Stejně jako jeho maska, sloužila bariérou mezi ním a světem. Lidé neberou vážně člověka, který ustavičně čte přede všemi porno. Ale kromě štítu pro něj byla kotvou udržující jeho minulost i jeho lidskost.

Jiraiya byl chlípným zvrhlíkem a Kakashi nebyl moc pozadu.

Avšak Jiraiya byl už přes rok mrtvý a Kakashi tím ztratil půdu pod nohama. Čas měl jeho rány vyléčit, ale přesto vědomí, že si už nikdy nebude moct koupit nové výtisky Icha Icha bylo úderem pod pás.

Ostatně měl i bez toho spoustu starostí, především s Akatsuki a válkou, takže si dal jen další kolečko oblíbených částí série.

Tak tomu bylo doposud, kdy si pohodově kráčel ulicemi, než ho najednou někdo okřikl.

„Hatake–san!“ mužský hlas zněl udýchaně, a sotva se Kakashi otočil, střetl se tváří v tvář se stařičkým majitelem jeho oblíbeného obchůdku.

„Uemura–san,“ Kakashi sklonil hlavu, nebyla to vyloženě úklona, ale pořád známka respektu. Uemura byl slušný a přátelský člověk, kterého znal bezmála šestnáct let. Ale již dlouho neměl důvod k pravidelné návštěvě jeho obchodu.

„Právě mi přišla dodávka,“ řekl Uemura a snažil se dát do pořádku, i když ho běh zjevně vyčerpal. „Viděl jsem vás procházet kolem a myslel jsem si, že byste to chtěl vědět.“

„Vědět co?“ zeptal se Kakashi a pozvedl (to viditelné) obočí.

„Právě se dostala do prodeje,“ odpověděl Uemura s širokým úsměvem ve tváři. „Nová kniha Icha Icha!“

 

Kakashi si sedl na střechu pod hřejivé slunce a skepticky si prohlížel oranžovou knihu ve své ruce.

Icha Icha Violence – zněl nápis známým písmem – Příběh dvou bratrů.

Samozřejmě tu byla možnost, že Jiraiya dokončil rukopis ještě před svou smrtí, ale byl vydán až teď. Avšak bylo pravděpodobnější, že ve snaze připravit lidi o jejich peníze, našlo nakladatelství nějakého idiota, který napsal pokračování.

Přece jen Icha Icha má spoustu fanoušků a Jiraiya psal pod pseudonymem. Zaměnit ho bez oznámení by nebylo nic těžkého.

Ale stejně to Kakashi musel zkusit, aby přišel na to, zda je to originál, a případně si na ní vybil vztek.

S nervózním vzrušením otevřel knihu na první stránce a začal číst.

 

Kdysi dávno žili dva bratři.

Nesdíleli krev či jméno, ale byli stejného věku a bydleli pod jednou střechou a sluncem, s jednou vírou.

Oba sirotci, dáni do kláštera, aby byli vychováni mnichy ke službě boží.

Jeden z chlapců, Satoru, byl poslušný a učenlivý, avšak měl v sobě aroganci, kterou nebylo možno vymýtit ani modlitbami, ani potrestáním.

Ten druhý, Noboyuki, vynakládal veškeré úsilí, aby plnil úkoly stejně dobře jako Satoru, byl však neobratný a lehce se nechal rozptýlit. Velkou škodu tím nepáchal, proto byli k němu mniši shovívaví, ba se zlobili.

Byli dětmi, každý se svými chybami, jež jsou lidem tak vlastní, neřestní i poctiví. Mniši je učili, že oni dva, stejně jako všichni muži v klášteře, i co víc, všechna stvoření na světě jsou si rodinou a křivdit jim je tím nejhorším ze zločinů. Protože když ubližuješ ostatním, škodíš tím jen sám sobě.

Satoru a Noboyuki se stali po čase nejbližšími bratry, s čímž se nikomu nesvěřili, ani jeden druhému.

Ale co hůř, za několik let vyrostli v dospělé muže, kteří si tak často ubližovali, a každé kruté slovo a každé rána pěstí se zařezávaly nejen do bratrova srdce, ale i do jejich vlastního.

 

Kakashi zhltnul knihu za jeden večer. Neměl v úmyslu ji číst natolik rychle, ale příběh byl napínavý a zvědavost byla silnější než on.

Styl psaní se podobal Jiraiyovu a bylo těžké určit, zda to opravdu napsal on nebo ne, proto Kakashi pozorně četl dál a hledal místo, kde by se autorova nezkušenost do jisté míry projevila.

To se však nestalo. Děj byl prostý a zároveň obsažný, próza krásná i bez přikrášlení.

Bezpochyby to muselo být napsáno Jiraiyou a bylo jeho posledním výtvorem vůbec; Kakashi usnul s melancholickým úsměvem na rtech a s knihou na nočním stolku.

 

O tři měsíce později se objevila ještě jedna.

Kakashi ji tentokrát sám zpozoroval v okně obchodu a okamžitě ji koupil, i když tentokrát se mu to nezdálo o to víc. Určitě ani tak plodný autor jako Jiraiya by nenechal několik nedokončených rukopisů se volně povalovat.

Tentokrát to byla verze Icha Icha Paradise a Kakashi se považoval za dostatečného znalce, aby rozpoznal, jestli byla postelová scéna napsána Jiraiyou nebo ubohým imitátorem. Před sebou měl dvoudenní misi, kterou strávil očekáváním návratu, kdy bude moct začít číst.

Název „Dohoda s mocným Tengu*“ naznačoval, že příběh bude mít podobu jakési pohádky, což Jiraiya nikdy dříve neměl v oblibě.

*tengu = démon obývající hory a lesy a trávící čas meditací; jeho typickým rysem je zobák nebo dlouhý nos, může však být i nebezpečný (např. jeho hněv dokáže vyvolat přírodní katastrofy)

Kakashi podal zprávu o dokončené misi a zmizel v obláčku dýmu předtím, než se ho někdo stihl zeptat, kam tak pospíchal.

 

Natsumi, dcera rolníka, vyrostla ve vesnici ve stínu hory a s příběhy o Tengu žijícím na ní.

Na rozdíl od ostatních dětí ve vesnici ji hrůzostrašné povídačky stařeny nikdy neděsily a ani nepřinášela oběti k uchlácholení ducha, jako to dělala Chieko–sama, milá služebná chrámu.

Místo toho strávila své mládí prací na poli a pomáháním otci, jehož nemoc si rok co rok vybírala svou daň.

Natsumi nikdy nebyla krasavicí a těžká práce udělala její tělo pevným a silným, ruce a nohy pokryté mozoly a kůži opálenou sluncem a zjizvenou. Proto pro ni bylo překvapením, když ji jednoho dne vůdcův syn požádal o ruku.

„Tvůj otec je starý a nemohoucí,“ řekl Kichiro bez okolků. „Uděláš správně, když přijmeš mou nabídku.“

„Nikdy si nevezmu někoho, jako jsi ty,“ odpověděla namyšlenému a zhýčkanému usmrkanci. Jako malí se často hádali a Natsumi pokaždé vyhrála. Vzít si ho by znamenalo kapitulovat. Chvíli bude jeho odměnou, pak majetkem.

Natsumi se považovala za ledajakou, jen ne pokornou a smířlivou. Nebude nikomu vyhřívat postel a odchovávat děti za střechu nad hlavou.

„Pak jsi pošetilá a hloupá,“ vyplivl slova Kichiro. „Tvůj otec se nedožije příštího jara a ty zůstaneš sama a švorc. A pak si pro tebe Tengu přijde.“

Anebo já půjdu k Tengu, problesklo Natsumi hlavou.

Tengu byla chytrá stvoření, sice nebezpečná, ale silná.

 

Kakashi nemohl odtrhnout oči od stránek.

Nenasytně četl o tom, jak se Natsumi rozloučila s otcem a vydala se do hor, aby našla nebezpečného Tengu. Jak ji málem zabil v návalu vzteku, ale ona mu kladla odpor, křičela a dožadovala se, aby ji vzal do učení. Jak se dal obměkčit, zaujat, a vzal ji do svého doupěte. Jak slíbil, že ji naučí na oplátku za polibek sršet oheň. A jak s každou lekcí žádal o něco dalšího – o vůni jejích vlasů, hebkost kůže na zápěstí, dokud se nestala dost silnou a on ji neokusil celou.

Ke konci zimy se do ní zamiloval a ona do něj, avšak bylo třeba se vrátit k otci.

Když Natsumi sešla dolů do vesnice, tak zjistila, že její otec před několika týdny zemřel na nemoc. Vůdcův syn opět z lítosti nabídl sňatek, ale ona se rozzuřila a málem ho zabila, takže ji vesničané ze strachu vyhnali.

Protože zůstala bez domova, rozhodla se vrátit k Tengu, ale horu mezitím zachvátila sněhová bouře. A přece se Natsumi drala dopředu, na pokraji smrti, ale nevzdávala se.

Když se opět setkali, ukázalo se, že bouři vyvolal sám Tengu, když jeho soužení kvůli tomu, že ji nechal beze slova odejít, unikla do vnějšího světa.

A tehdy Natsumi pochopila, že ji miluje jako nikdo jiný, a od té doby ho nikdy neopustila.

Děti z okolních vesnic stále vyrůstaly ve stínu hory a s příběhy o Dívce léta a jejím milenci Tengu žijícími na ní.

 

O několik dnů později Kakashi stále nemohl přestat myslet na knihu, když mířil na oběd s Gaiem. Měl již zpoždění, jak jinak, ale jako výmluvu mohl využít toho, že si ho po cestě odchytla Ino Yamanaka.

„Kakashi–sensei,“ dívka se k němu přikradla z boku s lehce bláznivým výrazem, „musím si s vámi promluvit.“

Kakashi se už obával nejhoršího, ale snažil se nedat na sobě nic znát. „Och, Ino, čím můžu pomoci?“

Ino přistoupila blíž, až nepříjemně blízko, popadla ho za ochrannou vestu a obdařila ho zkoumavým pohledem.

„Prosím, řekněte mi, že jste četl poslední díl Icha Icha,“ vyvalila prosebně oči.

„Co? Proč?“

„Protože kromě Hinaty jste jediný, o kom vím, že to čte. Ale ona je na misi a já si o tom nemám s kým promluvit!“ zadrmolila na jedno nadechnutí.

Kakashi byl pořád vykulený z toho, že ze všech lidí zrovna Hinata Hyuuga čte Icha Icha, když si Ino v předstíraných mdlobách přiložila ruku k čelu.

„Ó, jaké drama,“ zavzdychala. „Slzy! A vytříbeně zvrhlé scény lásky.“

„Byly dokonalé,“ přitakal Kakashi. „Skutečně ve stylu Icha Icha.“

Ino se na něj podívala s přimhouřenýma očima. „Taky vám to přijde podezřelý, že jo?“

„Co přesně?“

„Že je to všechno super, ale těžko to mohl napsat Jiraiya-sama,“ podotkla Ino. Alespoň uvnitř konožských zdí byly sanninovy hrdinské činy v oblasti lásky jakýmsi veřejným tajemstvím. „Něco vám ale povím,“ naklonila se blíž, jako kdyby chtěla zašeptat tajemství, „jsem si dost jistá tím, že nový autor taky žije v Konoze.“

„A proč si to myslíš?“ zeptal se Kakashi, překvapený takovým odhalením.

„Protože adresa pro fanoušky zůstala stejná,“ vysvětlovala Ino. „Hinata dostala odpověď na svůj dopis jen o pár dnů později. Měla na sobě známku a byla odeslána z místní pošty.“

Vzhledem k tomu, že její otec zpracovával informace od rozvědky, nebylo divu, že jeho dcera podědila určité schopnosti.

„Taky byste měl napsat autorovi,“ pokračovala. „Třeba dokážete z odpovědi odhalit osobnost toho člověka. Protože jestli pracuje jazykem stejně dobře jako rukou, tak bych vůbec nebyla proti se s ním setkat.“

Mrkla na něj a zmizela.

Kakashi před sebe tupě zíral. Dospívající dívky byly děsivé. Ale dospívající kunoichi čtoucí porno byly mnohem, mnohem horší.

 

Ale jak moc děsivé jsou, se mu podařilo zjistit až o několik týdnů později, kdy v obchodě Uemury–san stál před stolem s novými výtisky.

Na žádost fanoušků! – zněl nápis psaný stejným písmem, které se používalo dříve v sérii, Přivítejte – ICHA ICHA YAOI!

Malá brožura sdělovala zákazníkům, že „po zjevném sexuálním napětí mezi Satorem a Nobuyukim v Příběhu dvou bratrů se spousta fanoušků dožadovala autora, aby konečně napsal gayský příběh“.

Jiraiya psal o lesbách nebo trojkách či čtyřkách, ale čistě sex mezi muži zmiňoval jen krátce. To byl nejspíš konečný důkaz toho, že někdo jiný sáhl na Jiraiyův odkaz.

Po posledních dvou knihách však v sobě už nemohl chovat zášť. Byly příliš dobré.

Shlédl na knihu ve svých rukách a povzdechl si, než zamířil směrem k pokladně. Přece jen, kdo se dá na vojnu, ten musí bojovat.

„Chcete na to tašku?“ zeptal se slušně Uemura, jenž byl svědkem Kakashiho vnitřní bitvy.

„Ne, to je dobrý,“ odpověděl Kakashi a vymáčkl ze sebe úsměv. „Začnu číst po cestě domů.“

 

S ohledem na to, že četl na veřejnosti porno, si většina lidí ničeho nevšimne, ani se neohlédne, když začne číst tentokrát gayské. Většina lidí na tom nezaostří pozornost.

Měl ale to štěstí, že potkal Hinatu Hyuugu.

Přivítala ho lehkým úsměvem, ale pak přejela očima obal knihy a její název a celá zrudla. Kakashi si opožděně vzpomněl, jak Ino zmiňovala, že je Hinata také milovnicí série. Byla jednou z těch, kdo žádal o mužskou lásku? Bylo lepší se neptat.

„Ach, Kakashi-sensei,“ zakoktala, pohrávajíce si s vlasy. „Na jaké jste stránce?“

Není až tak stydlivá, což? pomyslel si a usmál se na oplátku. „V podstatě jsem právě začal.“

„Och,“ lehce přikývla předtím, než zašeptala, „strana 44 bude hodně zajímavá.“

Utekla tak rychle, že i se sharinganem by ji nevystopoval.

 

„Už se nemůžeme takhle vídat,“ šeptal Yuu, když zatahoval mladého lorda do stínu.

„Tvůj otec se zase vyjádřil k tvým náhlým zmizením?“

„Jo,“ pronesl ztěžka Yuu; nebyla to lež, ale pravda také ne. Sice v generálovi synovo podivné chování vyvolávalo podezření, ale nebylo to důvodem Yuuovy nespokojenosti.

Vědomí, že vše, co budou kdy s Akihikem mít, jsou stíny, tma, potají ukradené polibky daleko od cizích očí a uší, tam, kde nikdo neuvidí, jak sžírá ho jejich láska a trhá zevnitř na kusy podobně divokému zvířeti.

Na začátku jejich vztahu se do smrti bál, že je někdo odhalí, proto trval na utajení, ale teď jediné, co si přál, bylo vykřičet to do celého světa.

Jak si toho mohou ostatní nevšímat, říkal si, zatímco strhával z Akihika oblečení. Naštěstí měl na sobě jen pár vrstev s kosode se vzorem podzimního listí navrchu místo formálnějšího oblečení, které vyžadovalo pomoc sluhů, aby ho do něj opět oblékli.

Jak jen mohou nevidět, jak se na tebe na dvoře dívám? Jak jen nevidí v mých očích pocity, jež mě přeplňují s každým vzdechem?

Když se konečně dostal k Akihikově obnažené kůži, pokrýval polibky jeho krk, hruď a břicho, až klesl na kolena a lehce kousl vystupující pánevní kost.

Akihiko nad ním šeptal jeho jméno, ale Yuu byl příliš zaneprázdněný, aby odpovídal. Když ho bral hlouběji, postrádal obvyklý půvab pohybů, zručnost byla vystřídána chtíčem. Akihiko byl na návštěvě u jiného dvoru a byl pryč jen tři týdny, ale Yuu měl brzy doprovázet otce ve válečném tažení a nevěděl, kdy se opět shledají.

Pokud zemřu, nikdo nebude vědět, po kom roníš slzy, myslel si Yuu, zatímco jazyk přinášel potěšení jeho milenci, příteli a pánovi. Budeš mě oplakávat? Budeš držet smutek nebo se oženíš na jedné z dívek s bílou tváří, které ti nabídnou dvořané? Budu pro tebe podzimním listím, láskyplně uchovávaným v paměti, ale blednoucím na pozadí krásných okvětních lístků sakury?

„Yuu,“ zasténal Akihiko třesoucím se hlasem a zaryl se prsty do vlasů milovaného, aby ho odtáhl. „Prosím, ještě ne.“

„Jen naplňuji vaše potřeby, Akihiko–sama,“ řekl trpce, pořád v pokleku. Přidal titul, aby podotkl beznaděj jejich situace, a Akihiko sebou cukl, ale pomalu se sklonil k Yuuovi.

„Potřebuji jen,“ pronesl napjatě, ale přitom plný touhy, „aby sis mě vzal.“

Yuuovi to vyrazilo dech. Do té doby byl vždy dole, jak náleželo jeho sociálnímu postavení. Ale jakou to hraje roli, když jejich poměr je i tak proti všem pravidlům. Jen si vytvoří svá vlastní.

„Ano,“ souhlasil okamžitě Yuu a cítil, že tvrdne ještě víc při pomyšlení, jak přimáčkne Akihika k tmavému dřevu podlahy, a pak bude jen tíže těla, jen nápor boků a vlhkost úst.

I kdyby zítra zemřel, i kdyby se již nikdy neviděli, a i když mohli být spolu jen několik vzácných letních měsíců, pořád budou opatrovat vědomí, že milovali nespoutaně, bez studu a bez rozpaků.

Yuu nic z toho neřekl. Místo toho položil Akihika bez obvyklé něhy na zem.

Sklonil se k jeho uchu a místo slov „Miluji tě natolik, že se mé srdce přeleje“ zavrčel: „Vyšukám tě tak moc, že na to nikdy nezapomeneš.“

 

Kakashimu vyschlo v krku, ale on si toho vůbec nevšímal. Yuův otec byl zabit během tažení a sám Yuu byl zajat spolu s dvě stě dalšími vojáky a strávil ve vězení jako rukojmí drsné zimní dny, než je konečně pustili na svobodu po zaplacení výkupného. A Yuu, stále zdrcen žalem a traumatizován, se vrátil domů v touze po milencově objetí, ale zjistil, že se Akihiko nabídl výměnou za propuštění armády. Tak Yuu vymyslel bláznivý plán, věru sebevražedný – vniknout do vražedného tábora a zachránit daimyova* syna.

*daimyo = někdejší člen japonské vysoké šlechty, osobní vazal císaře, formálně mu podřízený, ale ve skutečnosti nezávislý pán provincie

Kakashi byl tak zaujat příběhem, že se vrátil zpět na zem až po přečtení poslední stránky.

Na Icha Icha Yaoi: Podzimní listí naváže Icha Icha Yaoi: Jarní květy. Nenechte si ujít další díl!

Málem praštil knihou o zeď, ale na poslední chvíli se ovládl. Měl by najít Ino. Teď to byl on, kdo si o tom potřeboval s někým promluvit.

 

Něco takového tu ještě nebylo. Zažili invazi a válku a bitvy na život a na smrt a střelenou bohyni a návrat Sasukeho a Kakashi byl jmenován hokagem a najednou čtení porna na veřejnosti bylo odsuzováno, protože to „zanechávalo špatný dojem na lidi“.

Uemurův obchůdek naštěstí stále existoval a Kakashi rychle vypátral, že Jarní květy ještě nebyly vydány. Bylo to zvláštní, protože dříve byla doba mezi zveřejněním knih nanejvýš čtyři měsíce. Ale na druhou stranu, pokud měla Ino pravdu a autor skutečně žil v Konoze, mohl být zatažen do boje jako ostatní. A možná dokonce zemřel.

Kakashi se děsil té představy. Nebylo naděje, že najde stejně dobrou náhradu.

„Hokage–sama,“ Iruka Umino vešel do jeho pracovny a nízce se uklonil. Během posledních týdnů se chunin ukázal být nesmírně užitečným, především když už neměl sílu se piplat s papírováním. Zdálo se, že Iruka ví všechno, nejspíš díky své práci v Akademii a ve výdejně misí. Věděl, čí sestra je těhotná a kdo byl právě propuštěn z nemocnice. Taky věděl, kam Kakashi založil důležité dokumenty a v jakou chvíli by ho měli lidé kurva nechat na pokoji, než je jejich nový hokage pozabíjí.

Kakashi si lámal hlavu, kde bere Iruka čas na třetí práci, aby byl navíc samozvaným sekretářem. Samozvaným proto, že ho Kakashi rozhodně nezaměstnával. Jednoho dne se muž ukázal a všechno udělal, takže se Kakashi rozhodl ho nevyhánět. A zatím toho nelitoval.

„No tak, prostě mi říkej Kakashi jako dřív,“ trval na svém a promnul si spánky, bez toho už nemohl žít. Jeho práce ho zabíjela.

Iruka se jen usmál. „Zdá se, že si potřebuješ odpočinout.“

A položil tácek s ledovým čajem na jeho přeplněný stůl.

„Díky,“ řekl Kakashi vděčně, okamžitě šáhl po hrnku a stáhl si masku. Další věc, ve které Irukovi věřil.

„A ještě něco…“ Iruka se v mírných rozpacích poškrábal na tváři. „Možná to bude příliš přímočaré a nepatřičné, ale…“

A položil stoh volně vázaných listů vedle tácu.

„Co to je?“ Kakashi se zamračil, protože pokud to byly jen další papíry k podepsání, tak Iruka neměl důvod k rozpakům.

„Ehm, dárek. Od kamaráda,“ odpověděl vyhýbavě. „Říkal si, že by se ti to líbilo.“

„Fajn,“ řekl s nejistotou v hlase, Iruka se ale jen pousmál a odešel. Zvědavě si to přitáhl blíž.

Zarazil se, když pochopil, že je to neopravený rukopis.

Icha – Jarní věty, znělo prostě. Se zbožnou úctou otevřel první stránku. K jeho překvapení to mělo věnování, něco, co ani Jiraiya, ani nový autor dříve nikdy nezačleňovali.

Pro ty, kdo nepřestávají bojovat. Pro ty, kdo se nevzdávají naděje. Pro ty, kdo stále milují.

Všechny pochybnosti o tom, zda se autor účastnil války, se vmžiku vytratily.

Bylo cosi výjimečného ve čtení rozpracované verze románu. Byla syrovější a emocionálnější. Upřímnější. Tu a tam byly po okrajích poznámky a skvrny od čaje. Sevřelo se mu hrdlo, když si vzpomněl na to, jak četl svou první Icha Icha knihu v pokusu objevit mezi řádky stopu Minato–senseie.

Některá místa byla přeškrtnutá, opět napsaná a zase přeškrtnutá. Některé věty nebyly dokončeny, jako kdyby autor nebo postava blouznili. Celkově byl příběh temnější, drsnější. Sexuální scény hrubé a násilí brutální. Odpovídalo to zápletce, ale zdálo se mu, že je to takové právě proto, že autor zažil skutečnou válku.

Z Akihikova odhodlání se obětovat pro svého milovaného i pro svůj lid bylo Kakashimu trpce a Yuuova neústupná snaha se znovu sjednotit s milým hraničila s šílenstvím.

 

„Umíráš,“ pronesl skrz slzy, ve kterých nebylo nic krásného. Za posledních pár měsíců vyspěl, jen válka a zima mohou člověka udělat starým tak rychle. Přišli o nevinnost léta, kdy se k sobě tiskli v tmavých zákoutích hradu a šeptali si tajemství, zamilovaní a opojení polibky.

„Dal bych cokoli,“ vydechl ztěžka Yuu a položil zkrvavenou ruku na horkou a mokrou tvář milence, „cokoli za chuť tvých rtů.“

Byli obklopeni dvořany a ženami, ze kterých si měl Akihiko vybrat manželku. A daimyo byl stále bledý a ztuhlý, jeho syn byl málem přede všemi zabit. Ale v tu chvíli na ničem z toho nezáleželo.

S posledním vypětím sil ho Yuu přitáhl k sobě. Nebyl to jejich nejvášnivější polibek, ale byl poslední, a poháněn touto myšlenkou do toho vložil všechny své pocity, strachy, zoufalství a naděje. Všechny úsměvy, ukradené za poslední měsíce z jeho rtů.

Neslyšel, jestli lidé kolem nich lapali po dechu nebo pobouřeně tlachali. Teď a tady byli jen oni dva, konečně spolu, konečně doopravdy.

„Mysli na mě,“ prosil ho Yuu. „Mysli na mě, až se listí zbarví do zlatova.“

„Vždy na tebe budu myslet,“ slíbil Akihiko. „Budu na tebe myslet, když okvětní lístky sakury začnou opadávat i když se zem pokryje sněhem. Vždy budeš v mých myšlenkách, abys mi to připomněl.“

„Ne,“ Yuu zavrtěl hlavou. Jen lehké gesto stačilo, aby Akihiko pochopil, že se vzdává jakýchkoli práv na srdce mladého lorda. „Budu tvým podzimem, jako jsi ty byl mým jarem.“

Poslední, co slyšel, byl hlas milovaného, žadonící, aby neodcházel.

 

Kakashi ještě dlouho seděl bez hnutí.

Icha Icha nikdy nemělo tragický konec. Nebyl vždy vyloženě šťastný, ale nikdy nenechával ve vzduchu pocit nevyjasněnosti. Nikdy si ještě nepřipadal tak ochuzený.

Takhle to nemůže skončit. To se nesmí vydat. Musí s tím něco udělat.

Musí si promluvit s autorem. Pokud byli s Irukou přáteli, pak je určitě v Konoze. Kakashi by samozřejmě mohl napsat fanouškovský dopis, ale zaprvé, ani náhodou. A za druhé by to trvalo příliš dlouho. Musí se dostat k autorovi dřív, než se rukopis pošle do nakladatelství.

Mohl by se zeptat Iruky, ale nezdálo se, že by chtěl odhalit identitu svého přítele. Na chvíli mu problesklo hlavou, že právě Iruka je tím autorem, ale nebylo možné, aby chunin zvládal i čtvrtou práci spisovatele tvrdého gayského porna. Ale ta myšlenka byla zábavná.

Anebo někdo z Jiraiyových blízkých by mohl vědět, kdo dostal povolení k pokračování série. O pět minut později už byl v nemocnici a našel Tsunade.

„Říkám ti to naposledy, Kakashi,“ začala a žíla na spánku jí zlostně pulzovala. „abdikovala jsem a nechci tu zatracenou práci zpátky. Líbí se mi být medikem. Nelíbilo se mi být hokagem. Mám z toho víc vrásek, než dokážu skrýt. Ty máš masku, ale víš, kolik chakry mě stojí udržet tu svou?!“

„To není to, za čím jsem přišel,“ vymluvil se Kakashi a Tsunade si založila ruce na mohutném hrudníku.

„To je počtvrté, co ses tu tento týden ukázal, a to je teprve úterý,“ připomněla mu. „Hádej, proč ti nevěřím.“

„Jen mám otázku,“ vysvětloval Kakashi a snažil se nebýt uražený, „ohledně závěti Jiraiyi–dono.“

Tsunadin výraz se rázem změnil.

„Co je na tom zajímavého?“ zeptala se odměřeně spíš ve snaze skrýt bolest. „Zanechal nějaké věci mně, ale většina připadla Narutovi.“

„To jsem si myslel,“ přikývl Kakashi. „Mám na mysli něco trochu jiného, není to hmotný majetek, ale autorská práva Icha Icha knih.“

„V určitém smyslu to hmotný majetek je,“ Tsunade sevřela rty. „Pokud vím, tak všechny peníze z prodeje, s výčtem poplatků pro nakladatelství a takových věcí, jdou přímo na Narutův bankovní účet.

„Chápu…“ Kakashi se trochu zamračil. „Jde o to… pod jménem Jiraiyi–dono se vydávají nové knihy. A mám takové podezření, že autorem je shinobi žijící v Konoze.“

Tsunade povytáhla obočí. „Opravdu? No, nevím, kdo by to mohl být a proč s ním potřebuješ mluvit, ale Naruto ti může něco poradit. Přece jen byl jeho dobrým žákem a nadále řídí většinu jeho záležitostí.“

„V tom případě si s ním určitě promluvím,“ Kakashi sklonil hlavu. „Děkuji, Tsunade–sama.“

„Vždy ráda pomůžu,“ odpověděla, „dokud to nemá co do činění s papírováním, vařením nebo nabídkou se znovu stát hokagem. Ale jestli se dostavíš s životně nebezpečným poraněním, tak jsem plně k dispozici.“

„Pokud při tom budu schopen adekvátně uvažovat, tak si na to rád vzpomenu,“ a s těmito slovy odešel.

 

Jelikož v Konoze zůstalo jen málo neporušených budov a Kakashi uložil Sasukemu trest domácího vězení, nabídl mu Naruto přístřeší vlastního bytu.

Tak tomu bylo do chvíle, než zjistil, že byl jeho vlastní dům při invazi naprosto zničen, což znamenalo, že si sám musel najít nové bydlení.

Nakonec se nejspíš Naruto se Sasukem rozhodli si najít něco dohromady a momentálně byli spolubydlícími. Vzhledem k tomu, že o několik týdnů dříve by si nejraději zakroutili krkem a ani v dobré geninské dny se k sobě moc slušně nechovali, tak musel uznat, že to bylo výrazné zlepšení.

Sice moc dobře nechápal, jak se ještě nepozabíjeli a sousedé si nestěžovali na hluk, ale možná se Iruka rozhodl ho takovými maličkostmi neobtěžovat. Iruka byl přece jen skvělý sekretář. Sekretář, který nosí prvotřídní gayské porno. Jak se jen Kakashi ocitl na šikmé ploše?

Každopádně, zatímco byl zaneprázdněn podepisováním dohod a obnovováním vesnice, tak si nenašel čas řádně navštívit své bývalé studenty v novém domě. A pořád rád vcházel oknem. Konec konců, titul hokageho byl dobrý v jediném – mohl si dělat, cokoli se mu zachtělo, například přijít si na návštěvu kdykoli a jakkoli.

„Kakashi–sensei?“ Naruto se zamračil, když ho našel v obývacím pokoji. „Víte, že máme zvonek.“

„Příliš snadné,“ řekl Kakashi. „To, že válka skončila, neznamená, že nemusíme být stále ve střehu.“

„Jo jo,“ Naruto pokýval nepřítomně hlavou a došoural se do kuchyně. „Dáte si něco k pití?“

„Čaj, pokud máte,“ ozval se Kakashi. Se Sasukem v domě byla menší pravděpodobnost otravy jídlem.

„Takže… proč jste přišel?“ zeptal se Naruto, zaměstnaný ohříváním vody. „Chci říct, ne že bych nebyl rád, že vás pro změnu vidím někde mimo věž, ale nejste zrovna typ člověka, který si jen tak přijde pokecat.“

„Pravda,“ uznal Kakashi a najednou se přistihl při prohlížení žáka.

Kakashi si uvědomil, že Naruto už není dítě. Bylo to směšné, když sám poprvé bojoval ve válce, byl dokonce o deset let mladší. Ale přece jen bylo v Narutovi něco vyspělejšího a nemělo to co činění s válkami a všemi ztrátami. I přes životní útrapy zůstával Naruto vždy stejně excentrický a divoký.

Ale teď vypadal v tom černém triku, jež mu bylo trochu těsné a obepínalo silná záda, tak dospěle. Pohyb rukou klidný, bez nepotřebných posunků, bez zbytečného žvanění, jen vzal dva šálky z police a nalil jim čaj.

Nebyl podobný Minatovi nebo Kushině nebo dokonce Obitovi, a hned ho to zamrzelo, když si uvědomil, že chlapce neustále srovnával s ostatními, aby určil jeho hodnotu. Možná to bylo poprvé, kdy ho vnímal jako nezávislou osobu.

Nedělal si iluze, že by Naruto vděčil úspěchům právě jemu. Konec konců byl mizerný učitel a stejně špatný hokage. Ale jestli Naruto i přesto něčeho dosáhl, možná ani Konoha není ztracená.

„Chtěl bych probrat choulostivou otázku,“ Kakashi začal zodpovídat předešlý dotaz, ale Naruto si jen promnul rukama obličej.

„Je to o tom, že rada zase chce Sasukeho někam zavřít?“ zeptal se unaveně. „Protože přísahám, že jestli se ještě jednou pokusí…“

„Ne, o tom to není,“ přerušil ho Kakashi. „Rada z toho alespoň pro teď ucouvla. Nemá to nic společného se Sasukem, ale s Jiraiyou–dono.“

Stejně jako Tsunade se pokusil zakrýt smutek lhostejností. „Co je s Ero–sanninem?“

„No, víš,“ Kakashi se zadíval do svého šálku, „dnes jsem dostal dárek. A Tsunade–sama napověděla, že bys mohl vědět, od koho to přišlo.“

Naruto se překvapivě usmál od ucha k uchu a opřel se o opěradlo křesla.

„Opravdu?“ zeptal se a Kakashi bral vše zpátky, protože teď před ním seděl ten malý uličník, nezměněný a nenapravitelný.

„Ano,“ Kakashi lehce přikývl. „Dárek sám o sobě mě potěšil, ale nelíbil se mi konec.“

„Cože?“ Naruto se prudce předklonil a bouchl rukama o stůl. „Co to má znamenat? Vždyť byl skvělej!“

„Takže jsi to četl?“

„Samozřejmě, že ano,“ Naruto se zas uvolnil a s úsměvem klesl zpátky na své místo. „Přece jen je to výhodná investice.“

„Takže víš, kdo je tvůrce?“ zeptal se Kakashi s nadějí v hlase. „Můžu si s ním promluvit?“

Naruto si založil ruce. „Nejdřív řekněte, co se vám na tom nelíbilo.“

„Tak kde mám začít,“ povzdechl si Kakashi, zaklonil hlavu dozadu a pokoušel se ignorovat Narutův upřený pohled. „Napsané to bylo samozřejmě dobře, jako předtím. Tempo bylo dobré, činy postav přesvědčivé. Ale ten konec. Po dvou knihách, po všem tom trápení a bolesti… hlavní hrdina jen tak zemře? V okamžiku pravdy zemře v náručí milence. To je necitelné. To je kruté.“

„Ale je to reálný konec,“ trval na svém Naruto. „Bez všech pitomstí, co jen stojí v cestě hlavní myšlence.“

„Poselstvím je, že pravá láska vždy vítězí,“ poznamenal Kakashi, „ale závěr vše obrací vniveč.“

„Pf,“ Naruto nad tím ohrnul nos. „Co vy můžete vědět o pravé lásce? Nebo o psání příběhu?“

„Přečetl jsem si všechny práce Jiraiyi–dono,“ Kakashi zatnul zuby. „Dokonce několikrát, abychom byli přesní. Jen proto, že tě nechával do toho občas nahlédnout-“

„Nahlédnout?“ Naruto se nevěřícně zasmál, načež se šibalsky ušklíbl. „Vy jste na to ještě nekápl, co?“

„Na co?“

„Nevlastním pouze autorská práva,“ prozradil Naruto. „Já jsem novým autorem knih.“

Kakashi na něj jen zíral.

To bylo nemožné, říkal si. Naprosto nemožné, aby jeho přehnaně emocionální a ukecaný žák dokázal napsat tak ohromující věc. Ne, když propadal u každé písemné zkoušky a odevzdával naprosto nečitelná hlášení o misích.

Ale najednou to do sebe začalo zapadat.

Příběhu dvou bratrů vyrůstají Satoru a Nobuki jako sirotci a spřátelí se i přesto, že mezi sebou soupeří a mnohdy si nerozumí, vždy se perou a pokaždé zajdou až příliš daleko. A je mezi nimi sexuální napětí, kvůli kterému si fanynky vyžádaly yaoi.

Dohodě s mocným tengu se Natsumi nevzdávala a dokázala celé vesnici, že nemají pravdu, našla lásku a podporu v nečekaném místě – v rukou silného, i když nevlídného horského ducha.

A konečně, Podzimní listí a Jarní květy. Yuua, syna přísného generála, a Akihika, následníka daimyo, spojoval tajný poměr, který by nikdo neschválil. Počítali minuty do setkání a obětovávali se pro to, co jim přišlo správné. Příšerný příběh dvou mužů odloučených rozepřemi a neštěstím.

„Naruto,“ pronesl Kakashi pomalu a důrazně, „chápu, že mi do toho nic není a nechci ti ničit múzu či co, ale když jsi psal ty knihy…“

Kakashi zmlkl a zhluboka se nadechl, aby sebral odvahu. „Nezdá se ti, že bojuješ se svými city k Sasukemu?“

Naruto zamrkal. „É? Co tím chcete říct?“

„Psal jsi milostné příběhy o lidech, kteří se hodně podobají tobě a Sasukemu,“ rozvedl Kakashi. „Nepřijde ti to zvláštní?“

„No jo,“ Naruto se poškrábal za uchem a zasmál se. „Sakura to taky okomentovala.“

„Sakura ví, že píšeš Icha Icha?“ Kakashi na něj hleděl s otevřenou pusou, rád, že to díky masce není tak znát. Co jeho studenti dělali, zatímco byl zaměstnaný čtením porna? Očividně to porno psali. Hm.

„Přece jen jsem potřeboval, aby to někdo ocenil,“ kývl s vážnou tváří. „Je u vytržení z toho, že čte rukopis, zatímco Ino jen hádá, kdy vyjde další díl.“

„Naruto,“ Kakashi se udržel, aby si nesundal čelenku z druhého oka a neudělal do duše sahající pohled ještě pronikavějším. „Píšeš gayské porno. O sobě a svém nejlepším kamarádovi. Chápeš, kam tím mířím?“

V tu chvíli se v zámku vstupních dveří otočil klíč a někdo, nejspíš Sasuke, vstoupil. Tím byla jejich konverzace u konce. Kakashi si bude muset promluvit s Narutem z očí do očí někdy jindy.

„Jsem doma,“ zavolal Sasuke, když si u dveří sundával boty, a Kakashimu přišlo zvláštní, že chlapec, který se snažil co to jen šlo utéct a nevracet se, tak jednoduše mluví o domově.

„Vítej zpátky,“ odpověděl s úsměvem Naruto a přímo zářil radostí. Vážně, Kakashi si s ním potřeboval promluvit o takových věcech, jako jsou emocionální hranice. Vlastně to měl udělat už dávno. Ale lepší pozdě než nikdy.

„Kakashi–sensei,“ Sasuke přikývl na pozdrav, bylo pořád trochu divné ho vidět tak uvolněného a slušného, a Kakashi na oplátku taky přikývl.

„Přinesl jsem potraviny,“ řekl Sasuke Narutovi a už vybaloval obsah na pult položené tašky na police a do ledničky. „Dáme dneska sashimi?“

„To zní skvěle,“ souhlasil Naruto. „Čaj je ještě horký. Dáš si?“

Sasuke zahučel něco, co mělo být kladnou odpovědí a vytáhl z poličky další šálek, poté přistoupil k Narutovi a nalil si čaj. Na rozdíl od Naruta měl pořád potíže s protézou a jeho levá ruka se třásla natolik, že se část čaje vylila.

„Já to uklidím,“ řekl Naruto rychle, vzal útěrku a setřel horkou tekutinu z podlahy.

„Díky,“ řekl Sasuke a odpil ze šálku předtím, než se předklonil a lehce políbil Naruta na koutek rtů.

Kakashi se cítil, jako by ho někdo shodil z parapetu. Mohl jen letět dolů a chystat se k bolestnému přistání. To nenastalo. Sasuke jen dál popíjel čaj a třídil nákup, zatímco Naruto se usmíval, jako kdyby vše bylo v nejvyšším pořádku.

Kakashi chtěl udělat pečeť a zařvat „Kai!“, jen tak pro jistotu, ale to by bylo trochu moc.

„Přišel jsem o něco?“ zeptal se pomalu, ale ta slova zněla zvláštně – on nikdy o nic nepřicházel.

„Jo, o tomhle,“ Naruto si vzpomněl na jejich poslední předmět rozhovoru a otočil se na židli směrem k Sasukemu. „Představ si, že si sensei myslel, že píšu porno, protože s tebou chci chodit.“

„Vždyť jsi psal porno, protože jsi se mnou chtěl chodit,“ poznamenal Sasuke neemocionálně.

„To jo, ale my už spolu chodíme věčnost.“

„Věčnost?“ zopakoval Kakashi. „Sasuke je zpátky jen něco přes tři měsíce.“

„Jak jsem řekl,“ přikývl důrazně Naruto, „věčnost. Jako že… určitě bychom se muchlovali přímo na bojišti, kdyby se nám z té krvavé břečky nedělalo špatně.“

„Přehání,“ řekl Sasuke v Kakashiho prospěch. „Začali jsem se šukat jen ve chvíli, kdy nás Sakura pustila z nemocnice.“

„Myslím, žes to přepísk,“ přemítal Naruto a pokývl hlavou směrem ke Kakashiho nepřítomnému výrazu.

„Může si za to sám,“ odfrkl si Sasuke. „Je to hokage, jak si toho mohl nevšimnout? Tohle je jednopokojový byt. Ty máš na sobě moje tričko. A navíc všichni to ví. Tsunade to ví. Hizashi Hyuuga to ví. Dokonce i Ibiki to ví.“

Otřásl se, očividně při vzpomínce na mužův „láskyplný“ výslech.

„Možná si toho nevšiml právě proto, že je hokage,“ připustil Naruto. „Chci říct, má hodně práce.“

„Ale… jak?“ Kakashi nemohl uvěřit svým uším a potřeboval odpovědi. „Jak ses naučil psát příběhy? Vždyť je to… nereálné.“

„No,“ Narutovi se objevil na tváři zamyšlený výraz. „Začalo to tím, že po mně Sannin chtěl, abych ohodnotil jeho rukopis a hned jsem si řekl, že je to pitomost. Protože jsem neměl chuť číst jeho zvrhlé fantazie, a navíc jsem nikdy moc nečetl. Byl jsem vždycky moc pomalý a neznal všechny kanji.“

Chvíli vypadal nevrle, asi přemýšlel o školních dnech a o tom, jak se jeho neschopnost číst odrazila na učení.

„Ale pak mě začal Ero–sannin učit. Vyprávěl, jak prostý a zároveň nádherný může být text. Jak funguje děj, odkazy, vyvrcholení a takové věci. A pak se mě začal ptát na můj názor čím dál tím častěji. Jak se vyvíjí charakter postavy nebo proč se mi děj nezdál.“

Narutův pohled potemněl a stal se odtažitějším. „Když… když zemřel… tak mi zanechal fůru věcí. Jeho psací potřeby a poznámky. A autorská práva k Icha Icha. Samozřejmě jsem je tehdy neplánoval použít.“

Naruto se uchechtl, jako kdyby tomu sám nemohl uvěřit. „Když jsem začal psát, cítil jsem se být k němu blíž. A říkal jsem si, že mě pořád může něčemu naučit. Tak tomu taky bylo, protože ze začátku bylo moje psaní naprostá sračka.“

Přejížděl konečkem prstu okraj šálku, zatímco se oddával vzpomínkám. „Motivace postav byly prázdné, děj se v půlce rozpadal. Potřeboval jsem něco, co mně samotnému bylo blízké. A takhle vznikl Příběh dvou bratrů.“

Kousl se do rtu s trochu stydlivým výrazem. „A tehdy… v tu chvíli jsem si asi uvědomil, že nepřemýšlím o Sasukem jen jako o rivalovi a kamarádovi. Ale… neodvážil jsem se to dotáhnout až tam. Bylo toho moc a příliš brzy. A proto jsme napsal Dohodu s mocným tengu. Říkal jsme si, že to nebude připadat divný, když to bude mezi holkou a klukem. I když jeden z nich bude démon.“

Sasuke se k němu přiblížil a položil mu zdravou ruku na rameno, a Naruto naklonil hlavu tak, že se jeho tvář otírala o Sasukeho prsty.

„Ale pak jsem začal dostávat dopisy od fanoušků,“ z Narutových očí zůstaly jen přimhouřené škvírky, jak se usmíval. „Před tím jsem nic kromě účtů nedostával a najednou mi psalo tolik lidí! Hinata–chan a Ino a spousta jiných neznámých, všichni mě prosili o milostný příběh mezi dvěma kluky, protože Satoru a Nobuki nevytáhli hlavu z písku. Tak tehdy mi to došlo.“

„Takže jsi napsal Podzimní listí,“ završil Kakashi. „Ale proč jsi to sakra takhle ukončil, když jste se ve skutečnosti dali dohromady?“

„Ech, Kakashi–sensei,“ Naruto našpulil rty. „To by byla děsná sentimentalita. Chtělo to nějaký grády.“

„Ne,“ řekl Kakashi a Naruto zamrkal.

„Cože?“

„Ne,“ zopakoval Kakashi. „Odmítám tu odpověď přijmout. Odmítám tohle zakončení příběhu.“

„To… to je můj příběh,“ zamračil se Naruto. „Nemůžete mě do ničeho nutit.“

„Ale můžu,“ odpověděl ponuře Kakashi a impozantně se zvedl ze židle. „Jako tvůj hokage ti nařizuji změnit závěr knihy.“

„Cože?“ nebýt Sasukeho uklidňující ruky, už by spadl na podlahu. „To není fér!“

„Na tvém místě bych si dal pozor, chlapečku,“ Kakashi výhružně vytřeštil oči. „Protože já jsem ten, kdo rozhoduje o nástupci. A když to tak půjde dál, ty to nebudeš.“

Tentokrát vyšel dveřmi jenom proto, aby jimi mohl třísknout.

 

Krátce po měsíci našel Kakashi na svém stole zabalený dárek, na němž byla přilepená poznámka:

Dostane se do prodeje až za dva týdny – vedle byla usmívající se tvářička – Užijte si to.

Kakashi opatrně odstranil balicí papír, jenž odhalil oranžovou knihu v pevné vazbě.

Icha Icha Yaoi: Jarní květy. Opravená verze, ta finální. To může nebo nemusí zničit Narutovu budoucí kariéru.

„Iruko,“ zavolal Kakashi a hned nato se otevřely dveře. Byl vůbec Iruka poslední dobou v Akademii nebo ve výdejně misí? Měl by se na to někdy zeptat.

„Ano, Hokage–sama?“ otázal se.

„Ukázalo se, že budu dneska moc zaneprázdněný,“ řekl mu Kakashi. „Zruš všechny schůzky.“

„Už se stalo,“ usmál se Iruka. „Naruto mi vyprávěl, jak jste se nechal unést jeho poslední prací.“

„Díky,“ Kakashiho pohled už byl připoután zpátky ke knize. „Volno.“

Neslyšel ani zvuk zavíraných dveří. Začal číst první stranu, hodlal si to přečíst znovu celé a pochytit každý, byť nepatrný rozdíl mezi rukopisem a konečnou verzí.

Hned první věcí bylo rozšířené věnování.

Pro ty, kdo nepřestávají bojovat. Pro ty, kdo se nevzdávají naděje. Pro ty, kdo stále milují. – Ze srdce děkuji, že jste mi dal můj šťastný konec.

Kakashi se stoicky tvářil, že ho to vůbec nedojalo. Místo toho jen dál četl, paprsky ranního slunce pronikaly oknem a stávaly se čím dál tím teplejšími a zářivějšími. Přišlo jaro a třešně postupně rozkvétaly. Byl to čas mladé lásky a nových začátků. Možná odložené vydání opravdu pasovalo.

 

„Vždy na tebe budu myslet,“ slíbil Akihiko. „Budu na tebe myslet, když okvětní lístky sakury začnou opadávat i když se zem pokryje sněhem. Vždy budeš v mých myšlenkách, abys mi to připomněl.“

„Ne,“ Yuu zavrtěl hlavou. Jen lehké gesto stačilo, aby Akihiko pochopil, že se vzdává jakýchkoli práv na srdce mladého lorda. „Budu tvým podzimem, jako jsi ty byl mým jarem.“

Poslední, co slyšel, byl hlas milovaného, žadonící, aby neodcházel.

 

Epilog

Yuu zamrkal, vzbuzený ranním sluncem pronikajícím přes shoji* a utápějícím klidný pokoj ve zlatých barvách. Bylo podobné podzimnímu světlu, v těch dnech se spolu s Akihikem potloukali zámkem a hledali odloučená místa, kde by je nikdo nespatřil, kde by mohli proplétat prsty a vzájemně si krást polibky, aniž by se o tom někdo dozvěděl.

*shoji = v tradiční japonské architektuře dveře, okno či dělicí stěna obydlí skládající se z průhledného nebo poloprůhledného papíru vyplňujícího dřevěný rám

Pokoj vypadal jako jeden z oněch, ale cosi bylo jinak. Možná to bylo tím, že jeho tělo bylo těžké a znecitlivělé, ovázané z levé strany jako zevnitř hořícího břicha.

„Jsi vzhůru,“ všiml si Akihiko a jeho obvykle veselý hlas se zdál být zastřeným. Na vteřinu se zamyslel, proč tomu tak je, a s námahou pootočil hlavou, aby to spatřil na vlastní oči, ale jeho pohled byl rozmazaný po době strávené v bezvědomí. Akihiko přistoupil blíž, poklekl si k jeho futonu a umožnil Yuuovi vidět jeho tvář zřetelněji.

„Nehýbej se,“ upozornil ho Akihiko. „Rána, kterou zanechala dýka, tě může stále zabít.“

Brečel, uvědomil si Yuu, když se díval na zarudlé oči a opuchlé tváře, hodně dlouho.

„Plakal jsi kvůli mně,“ zašeptal Yuu, jeho hlas drsný, ale na rtech úsměv.

Akihiko se na něj udiveně podíval. „Ovšem, že ano. Myslíš, že jsem tak chladný, že bych se nebál o tvůj život?“

Yuu, naplněný štěstím, zavrtěl hlavou a vzpomněl si, jak jednou sám klečel na této podlaze, právě v tomto pokoji a hádal, jestli bude budoucí daimyo vůbec oplakávat jeho odchod.

„Proč se tak usmíváš?“ dožadoval se odpovědi Akihiko, na jehož obličeji se také začal rozprostírat úsměv.

„Jen se směju nad svým starým já,“ odpověděl Yuu. „A nad tím, jak jsem kdy mohl pochybovat o tvé lásce.“

Při této poznámce si Akihiko dovolil se usmát otevřeně.

„Má láska k tobě je nekonečná,“ slíbil. „Není křehká jako třešňové kvítí, ani pomíjivá jako podzimní listí. Je silná a pevná jako kořeny stromů. Oheň ji nespálí a bouře ji nevyvrátí. Já jsem tvůj a ty zas můj.“

„Ale co dvořané?“ zeptal se Yuu, okamžitě rozrušený při vzpomínce na to, jak se opovážili otevřeně ukázat své city. Jeho tělo se napjalo a prostoupila jím bolest, rychlá a palčivá.

Akihiko utišivě položil ruku na jeho hruď.

„Ukázalo se,“ řekl a sevřel rty, aby schoval pobavení, „že si můj otec cení synova zachránce. Nikdo z nás nebude potrestán. A místo toho nám popřál… aťsi dál užíváme naší pletky.“

„To není pletka,“ ohradil se Yuu, než se jeho pohled stal trochu stydlivým. „Ale rád si to užiju.“

„Jsi zraněný,“ varoval ho Akihiko.

„Ale už dlouho mám podezření, že tvé ruce mají schopnost léčit,“ škádlil ho Yuu. „Málem jsem pro tebe zemřel. Za všechny ty útrapy bych si zasloužil odměnu. Věnuj mi tedy polibek, nenuť mě ho krást.“

„Nemusíš nic krást,“ odpověděl Akihiko a naklonil se, aby mu zašeptal do úst. „Stačí si říct.“

„Polib mě,“ poprosil Yuu. A Akihiko to udělal.

A s takovým koncem byl Kakashi ochotný se smířit.

 

Závěr

„Počkat,“ Naruto se zarazil v půlce rozepínání kalhot. „Ví vůbec Kakashi–sensei, že čte podrobnosti našeho intimního života?“

„Ne, ale vykouřím ti ho, jestli to zmíníš na příští schůzi pěti kagů,“ slíbil Sasuke a odstrčil Narutovy ruce, aby se sám ujal kalhot.

Naruto se zamračil. „To můžeš udělat i tak. Třeba právě teď.“

„Ne, nepochopils mě. Vykouřím ti ho rovnou na schůzi,“ opravil se Sasuke a Naruto vykulil oči.

„Bože můj,“ řekl, „právě jsem dostal skvělej nápad na novou knížku.“

„Jo?“ ušklíbl se Sasuke a olízl mu rty. „Rád jsem pomohl.“

A pak už se nemluvilo.

 

Pozn. autora: Takže gayský porno, jo? Taky netuším, proč by to někdo četl.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář